Počátky továrny KOH-I-NOOR

Václav VONDRA

Ve výrobě tužek dosáhl průmysl v Českých Budějovicích největšího významu, překročil daleko rámec města a stanul na jednom z předních míst celého Rakouska-Uherska a je možno říci i celé Evropy co do jakosti tužek. Přesáhl svým postavením ostatní místní továrny, z nichž se mu žádná v kapacitě výroby nevyrovnala až do konce 19. století.[1]

Výroba kameniny a tužek byla do Českých Budějovic přeložena z Vídně. Zde byla továrna založena Josefem Hardtmuthem r. 1790. Zakladatel sám byl původně zedníkem a kameníkem v městysi Peystorfu v Rakousku, později stavitelem. Josefův otec Antonín Hardtmuth byl truhlářským mistrem, ale značný vliv na volbu životního povolání měl jeho strýc stavitel Meissl. Ve Vídni pracoval ve službách Lichtensteinů a mimo jiné vypracoval plány empirových architektur kolem zámku ve Valticích, návrh pavilonu s vyhlídkovou věží ve tvaru minaretu v zámku Lednice a na monumentální palác ve Vídni. V roce 1789 se mu podařilo zhotovit nádobí z keramické hmoty, známé pod názvem ”vídeňská kamenina”, kde glazura neobsahovala ani olovo ani kysličník cíničitý. Olovnatá glazura byla právem některým lidmi pokládána za škodlivou a jedovatou. Úspěch mu potom pomohl rozšířit výrobu tužek z červené rudky; v roce 1808 zavedl výrobu tuší, v roce 1810 výrobu umělé pemzy, papírových tabulek a neapolské žlutě. V první polovině 19. století byla výroba všech druhů zboží značná, ale přesto se majitelův dědic Karel Hardtmuth rozhodl pro přestěhování celé továrny do Českých Budějovic.[2]

Carl Hardtmuth

Ve Vídni prý byly poměry “nesnesitelné” pro revoluční názory dělníků a pro vysoké výrobní náklady a jako důvod bylo uváděno jednak dostatečné množství surovin — bohatství dřeva šumavských lesích k vypalování zboží v pecích, jíl v okolí Českých Budějovic, nedaleké tuhové doly – jednak výhodná poloha města, především jako překládací středisko na cestě Dunaj — Labe. Na jih byla otevřena doprava po koňské dráze /v roce 1832 otevřen provoz z Českých Budějovic až do Lince/, na sever pak říční dopravou po Vltavě. Již od roku 1824 vozil Lanna zboží a grafit na lodích z jižních Čech do Prahy. Sama poloha podniku dokazuje, že volba pozemků byla provedena s ohledem na dovoz surovin a vývoz hotového Zboží. A konečně v jižních Čechách bylo dostatečné množství laciných pracovních sil. Důvody k přeložení jsou uvedeny u žádosti k dosažení práva zřídit továrnu /Landesfabriksbefugnis z.d. 30.IX.1847/:

  1. Účelem … je výroba kameniny a porcelánu ze země, nalezené nedaleko Č.Budějovic a vyskytující se v dostatečném množství.
  2. Továrna … umístěna mezi splavnou Vltavou a privilegovanou první železnicí … na soukromém plavebním kanálu schwarzenberském … tudíž ve zvlášť výhodně poloze pro dovoz materiálu… jakož i pro odbyt a přepravu výrobků po železnici a po Dunaji do všech jižních a východních končin, jakož i po Vltavě a Labi do krajin severních a západních.[3]

Pozemky na stavbu byly vybrány roku 1833 vedle stanice koňské dráhy a procházely vysušením, neboť sousedily s krumlovským rybníkem. Byly zakoupeny od magistrátu města. Dne 31. 7. 1846 byla uzavřena smlouva o stavbě budovy se stavitelem Josefem Sandnerem. Protože se jednalo pouze o jednopatrové budovy, stavba rychle pokračovala a v roce 1848 /možná že již v roce 1847/ se začalo v továrně pracovat. Stavba odpadního kanálu byla povolena 4. 9. 1847.[4] Pro stavbu bylo vykopáno 2 069 jiter3 půdy. Stavba měla být dokončena v červenci až v září, ve skutečnosti byla továrna dostavěna koncem října 1847.[5]

Účet za stavbu továrny od J. Sandnera s .d. 23. l. 1848:

tovární budovy 12 318 zl 50 kr
strojírna 5 681 zl 19 kr
byty a skladiště  5 490 zl 84 kr
další budovy  2 630 zl 51 kr
kanál a dvůr  1 831 zl 51 kr
jiné výdaje  1 117 zl  
vnitřní zařízení  8 000 zl 44 kr
celkem 37 069 zl 99 kr

Účty od jiných firem /např. J.Kneissl/:

Podlahy práce    63 zl 55 kr
  materiál 166 zl 35 kr
  celkem 229 zl 90 kr
       
Studně práce 13 zl 1/2 kr
  materiál 45 zl 33 kr
  celkem 58 zl 33 ½ kr

V továrně převládala výroba majoliky, porcelánu, kameniny a kachlových kamen. K výrobě tužek byla určena pouze střední budova, která byla v roce 1862 zvýšena o druhé patro vzhledem k rozšíření výroby. Teprve po postavení továrny se poznal omyl při odhadu surovin, neboť místní zásoby naprosto nestačily. Hlínu v Hrdějovicích objevil až na jaře 1861 vedoucí zaměstnanec Demel. Byla vybudována palírna surového jílu k odstranění písku a získání čisté hlíny. Jíl však nevyhovoval na všechno zboží, musel být dovážen povozy až od Plzně a Karlových Var.[6]

Tovární budovy byly původně jednopatrové a jen v prostoru dnešního hlavního továrního traktu. Celkový náklad na stavby a zařízení byl 37 357 zlatých 22,5 krejcarů konvenční měny. Budovy však nedostačovaly, proto byly během let dostavovány, až dosáhly dnešní rozlehlosti. Přístavby byly v letech 1851, 1853 /2. patro/, 1859—1864, 1868. Stavby na parcele číslo 167 byly v letech 1872—77, 1881, 1884—1892. Půdorys továrny uvádím na přiloženém plánku. Stavby pak pokračovaly v přilehlých ulicích, takže vznikl celý komplex budov. Roku 1869 byl zastavěný prostor dvakrát větší než v roce 1848. Výroba ve Vídni byla pak zastavena v roce 1853.

Originální mapa stabilního katastru
https://archivnimapy.cuzk.cz/uazk/pohledy/archiv.html#

Majiteli továrny byli bratři Karel a Ludwig Hardtmuthové. Továrnu však vedl Karel /1804 — 1881/ a to od roku 1828. Neměl však technického vzdělání a byl převážně odkázán na dílovedoucího Welsche z Vídně. Ještě nebyla továrna postavena a Welsch zemřel.[7] Přes uváznutí obchodu vlivem revoluce 1848 začal Karel Hardtmuth s výrobou a tím dal práci asi stu dělníkům. Výroba rostla až do požáru, kdy shořela továrna na kameninu, stroje, zásoby cedru i hotových výrobků. Oheň vznikl od pilin v kotelně. Za šest týdnů se podařilo obnovit výrobu tužek a instalovat nové stroje.[8]

Koh-i-noor Hardtmuth, areál České budějovice. Foto: www.koh-i-noor.cz

Při výrobě kameniny s kovuprostou glazurou /Perzel – nejedovatou lan plaqueé/ dosáhl Hardtmuth značného úspěchu na rakouských i cizích trzích. Jíl byl převážně dovážen po ose od Plzně, např. v roce 1865 bylo dovezeno 18 275 vídeňských centů. Proto měl Hardtmuth silný zájem na stavbě dráhy České Budějovice — Plzeň — Cheb.

Základní surovinou pro výrobu kameniny byly keramické kameninové jíly. Jsou to sedimentární horniny, složené z největší části z vodného křemičitanu hlinitého. Jeho obsah se pohyboval od 14 — 33 %. Hlína se formovala do sádrových nebo mosazných forem, někdy se používalo forem z hruškového dřeva. Forma se dobře vymazala olejem a potom plnila hlínou. Hlína sice přilehla, ale nenalepila se a dala se snadno vyjmout. Některé tvary vymodeloval hrnčíř rukou /například ucha/. Pak se tyto tvary přilepovaly na vykroužený předmět. Jakmile tvary proschly, vkládaly se výrobky do pece. Vypálené jíly poskytují pevnou hutnou keramickou hmotu, která má nízkou nebo zcela nepatrnou nasákavost. Účelem glazury je zvýšit hladkost ploch kameninových výrobků, zrušit nasákavost a zlepšit jejich vzhled. Stěny jsou tak hladké, aby čištění nádob nečinilo hospodyním potíže. Nádobí se vypalovalo v pecích, vytápěných dřevem nebo dřevěným uhlím, neboť základní hliněná hmota vyžadovala vyšší teplotu. Blíže přední strany pece byla cihlová zídka opatřená otvory, kterými šlehaly plameny a vypalovaly nádobí. Vysušené nádobí se kladlo tak, že hmotnější nádoby se umisťovaly blíže přepážky. Šlehající plamen je nejvíce opaloval. Oheň se rozdělával nejprve malý, aby se zboží pomalu zahřívalo. Oheň měl vydávat co nejméně kouře, aby nezačernil nádoby. Při vypalování šlehal z komína na “bílé straně” od pecí červenavě žlutý plamen asi půl až jeden a půl metru dlouhý a to zvláště k večeru, kdy výpal již končil.

Před ukládáním do pece se nádobí polilo glazurou. Poleva byla vyráběna z látek snadno vytvářejících sklo. Jako glazury se používalo pemzy, boraxu, suříku, železných pilin, okru, cínového popela, kysličníku měďnatého apod. Látky se nejprve spolu vytavily na “fritu”, pak po jemném natlučení a rozmělnění se “fritu” rozdělala na “glazurové mléko”. Látky se rozmíchaly s vodou a řídkou kaší se natíraly nádoby, nebo se v ní máčely. Olovnatá glazura byla označena jako škodlivá, zvláště když nádoby přišly do styku s potravinami nebo nápoji obsahujícími stopy organických kyselin /ocet/. Jako neškodná glazura se používala směs ze 4 dílů sody a 3 dílů bílého písku, nebo solná glazura z kuchyňské průmyslové soli. Nádobí se vypalovalo při teplotě asi 1200° C po dobu 55 — 80 hodin. Při opakovaném vypalování se vypalovalo na hladko, aby se kamenina podobala porcelánu. Největší podíl produkce v Hardtmuthově továrně tvořila v letech 1855 — 60 výroba modře orámovaného stolního nádobí, čajové a kávové nádobí, umyvadla apod. Tyto výrobky dosáhly světové pověsti. Podle ústního podání se tehdy říkalo kamenině “večvůd” /Wedgwood/. Kamenina se od majoliky poznala tím, že po vypálení byla kamenina sklovitá, kdežto majolika matná. Jako suroviny se používalo bělavé hlíny z rozemletého křemene.

V roce 1851 vyrobil závod 10 000 vídeňských centů kameniny, v roce 1861 půl druhého milionu kusů, v r. 1865 již 2 mil. ks v celkové hodnotě 200 000 zlatých r.m. V roce 1885 bylo vyrobeno 120 000 kusů kuchyňského nádobí a 80 000 ks majoliky a fajánsového zboží.

Mimo kameniny byly vyráběny stáložárné cihly /pro export do Štýrska/, pemza, umělý třecí kámen a neapolská žluť. Domácí odbyt pro kameninu a ostatní zboží byl v okolí Českých Budějovic a v Plzni, export směřoval především do Německa, Rumunska a Turecka.

Technické vybavení továrny na kameninu se postupem let zlepšovalo: roku 1851 jeden parní stroj s výkonem 16 koní; v roce 1870 parní stroj o výkonu 24 koní a 86 pracovních strojů; v roce 1885 parní stroj o výkonu 50 koní a 70 ks pracovních strojů. V roce 1890 byl v provozu 1 parní stroj o výkonu 80 koní, dva mlýny a drtírny na hlínu, jedno mísidlo, dva lisy, 41 hrnčířských kruhů, 6 muflových pecí a 5 pecí ostatních. Továrna na hliněné zboží byla spojena s provozem na propírání a lisování kaolínu. Tento provoz byl vybaven mísidlem pro přepírání hlíny a 2 lisy.

V padesátých letech bylo zaměstnáno průměrně 100 dělníků, tento počet se zdvojnásobil v roce 1867, ztrojnásobil roku 1871 a nejvyššího počtu dosáhl roku 1813 — přes 400 dělníků. Potom jejich počet klesal až do úplného zániku této výroby.[9]

rok muži ženy děti (12-14 let) celkem
1854  60    40 100
1861  60  20  20 100
1865 165  24   3 192
1870 250  37  12 299
1873 232 162   8 402
1875 208 116  16 340
1885 256 100  20 376
1890 155  77   232
1895  51  17    68
1896  26  15    41

Denní mzdy v padesátých letech minulého století byly vyšší než průměr mezd v Čechách. V roce 1851 dostávali muži 60 krejcarů, ženy 40 krejcarů, děti 12 — 14 let 20 krejcarů, pří úkolové práci 50 krejcarů — 1 zlatý. Průměr mezd byl 62 krejcarů, kdežto průměr mezd v Čechách 40 krejcarů. Reálná mzda byla však podstatně nižší — index v Čechách 13, Hardtmuthova továrna 19,6 — vzhledem k vyšším cenám potravin v Českých Budějovicích.[10] V roce 1856 klesly mzdy méně než na 50 % předchozích let — průměr 28 krejcarů, při zvýšené ceně potravin vlivem neúrody činil index reálné mzdy dokonce 60! /v Čechách 18,5/. Na původní výši stouply mzdy po roce 1861: muži 60 krejcarů, ženy 40 krejcarů, kvalifikovaní dělníci měli 5 — 12 zlatých týdně „podle píle a obratnosti“. Průměr mezd v továrně na kameninu byl 56 krejcarů /Čechách 51 krejcarů/, index reálné mzdy 9,3 /v Čechách byl 12,6/. V sedmdesátých letech došlo ke zvýšení mezd: muži 2 zlaté, ženy 40 krejcarů. Učňové dostávali nyní po prvním roce 20 krejcarů denně /dříve 10 krejcarů/, po pětiletém učení dostali polovinu odměny dospělého dělníka.[11]

V roce 1872 byla továrna rozšířena o výrobu hliněných kamen. Především se vyráběla kamna švédská, staroněmecká a sporáky. První rok se vyrobilo asi 2000 kusů při ceně od 12 zlatých do 1 000 zlatých za 1 kus. Později se vyrábělo 10 000 až 15 000 kusů kachlových pokojových kamen. Hlavní odbyt těchto výrobků by ve Vídni a v Maďarsku.

Výroba kameniny a kamen neměla však v Českých Budějovicích budoucnost /snad pod vlivem konkurence továrny Sattler ve Čtyřech Dvorech/, postupně byla přeložena od roku 1893 do nového Hardtmuthova závodu v Podbořanech a od roku 1898 sloužily tužkárenské výrobě všechny tovární objekty.


Bibliografický údaj: VONDRA, Václav. Počátky továrny Koh-i-noor. In: Výběr z prací členů Historického klubu při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích. České Budějovice: Jihočeské muzeum, 1975, roč. 12, č. 1., s. 43—48. ISSN 0862-5417


[1] Za mnohé cenné připomínky vděčím ing. Boh. Schättingerovi, kterému touto cestou děkuji. Životopisné údaje o Hardtmuthovi jsou čerpány mimo jiné z díla die Gross—Industrie Österreichs, Wien 1898, str. 49.

[2] O vzniku této továrny existuje několik monografií, částečně zpracovaných zaměstnanci firmy. Je to od Ignacze Wodiczky: ”Zur Geschichte der Firma L.a C. Hardtmuth”, od téhož autora “Die Hardtmuths”. Obě práce jsou tendenční zaměřené na oslavu majitele závodu a ve značné míře popisují genealogii jeho rodu. Méně si již všímá technického vývoje a zcela zanedbává sociální poměry zaměstnanců. Dále práce bývalého generálního ředitele Czecha: “25 Jahre Kohinoor Bleistiftfabrik L.a C. Hardtmuth 1920 – 1945”. Z největší částí je věnována komerční činnosti v exportu. Dobrou prací, která je věnována technice výroby v minulém století, jsou od M. Vondrušky: “Dějiny českého tužkařství” ve sborníku “Z vývoje české technické tvorby”. Nově zpracoval historii závodu J Zunt: ”Historický vývoj tužkárenského průmyslu”, uveřejněnou v záv. časopise. Z archivních dokumentů má velkou cenu osobní deník Franze Hardtnutha. Jiný archivní materiál z poloviny minulého století jsem nenašel. V závodním archívu jsou materiály z doby po I. světové válce.

[3] Některý materiál je zachován v Městském archivu v Českých Budějovicích. Např. povolení ke stavbě továrny z r. 1846, fasc. III/7 č.5840, povolení ke stavbě kanálu a různé smlouvy o zakoupení pozemků z roku 1846, fsc. VIII/19, č. 4324, 4414, 4242, 4745, 4186, 4131, 3381 a dal.

[4] O důvodech k přeložení píše Frt.Hardtmuth v deníku str.29.

[5] Podle lg.Wodiczky: Zur Geschichte der Firma…, str. 11, 103

[6] Podle deníku FH, str. 36.

[7] Fr.Hardtmuth napsal r. 1879 ve svém deníku str.29, že by k založení továrny nedošlo, kdyby Welsch zemřel o jediný rok dříve.

[8] Deník FH, str. 36. Vedoucí Demel požádal tehdy o výpomoc v malé Faberově tužkárně, ale byl odmítnut. Deník FH, str. 42.

[9] Všechny údaje o kvantitě výroby, technickém vybavení a počtu zaměstnaných dělníků jsou vypočteny ze statistických ročenek obchodní a živnostenské komory v Českých Budějovicích /Bericht der HGK in Budweis/ z jednotlivých let. Počty zaměstnaných dělníků jsou porovnány s údaji lgnacze Wodiczky, c.d., 4. díl, str. 16.

[10] Index je vztah mezi nominální a reálnou mzdou podle vzorce: a+b+c/3 : mzdou ve zl. = x. a, b, c  = cena 100 kg pšenice, žita a brambor, x = index udává, kolik pracovních dní je třeba k zakoupení uvedených potravin. Za základ jsou vzaty ceny těchto produktů na týdenních trzích v Č. Budějovicích, publikovaných v místním tisku.

[11] Údaje o mzdách dle ročenek OŽK v Českých Budějovicích. Množství výroby kamen není jistě, neboť jednou ročenky uvádějí údaje ve víd. centech, jindy v kusech a není jasně o jaké kusy se jedná, zda kamna či je k tomu počítána i jiná produkce této továrny. Není možné ověření, protože jiný pramen neexistuje. U množství vyrobených kamen se jedná tedy o pravděpodobnost.